Historie Reiki

Dr. Usui zasvětil celý svůj život učení „Obecné pravdy“. Dnes máme požehnání reiki díky jeho nadšení a disciplinované vytrvalosti. On také uzdravoval nemocné a uměl zacházet s energií, protože byl nástrojem boží a vesmírné moci. V roce 1822 měl křesťanský duchovní Mikao Usui na univerzitě v Kjótu kázání. Poté se ho dva studenti ze semináře zeptali, jak Ježíš prováděl zázraky uzdravení, a také, jestli by on dovedl provést totéž. Doktor Usui musel odpovědět, že ne. Chápal Bibli intelektuálně, ale jak Ježíš léčil, to nevěděl.

Tímto setkáním začalo jeho životní hledání. Odjel z Japonska do Ameriky, kde studoval na chicagské univerzitě. Sedm let tam studoval a snažil se z bible lépe pochopit Ježíšovi činy. Stal se doktorem teologie, ale to co hledal, neodhalil. Odcestoval do severní Indie a studoval tam svaté Písmo. Poté se vrátil do Japonska a začal se zajímat o Buddhu. Uvědomil si, že Buddha uskutečnil stejné zázraky jako Ježíš. Doktor Usui navštěvoval různé buddhistické školy a dotazoval se mnichů, zda jsou schopni provádět tytéž zázraky jako Buddha. Dovedou léčit tělo? Buddhisté mu řekli, že podle nich léčba těla a ducha není vždy přímo propojena. Oni se zaměřují na ducha a léčbu těla přenechávají léčitelům, neboť podle jejich představ jsou tělo a duch oddělené a léčbu potřebuje především duše.

Nakonec zamířil doktor Usui do jednoho zen-buddhistického kláštera nedaleko Tokia. „Víte, jak léčit lidské tělo?“ zeptal se nejvyššího mnicha. „Už ne,“ odpověděl a vysvětlil návštěvníkovi překvapenému takovou odpovědí, že v poslední době také zaměřili veškerou pozornost na léčení ducha. Tajemství uzdravení těla znali, ale upadlo v zapomnění. Doktor Usui mnicha požádal, aby mu pomohl v jeho hledání. Byl přijat do kláštera a v letech, kdy tu pod vedením svého představeného studoval, se seznámil s posvátnými sútrami i spisy a učením Buddhy. Odpověď na svou otázku však nenašel. Na radu svého učitele však začal meditovat a to ho posléze přivedlo ke studiu čínštiny a později sanskrtu. A právě díky němu poodhalil konečně roušku hledaného tajemství. Dal se totiž do studia tibetské buddhistické školy, kde konečně objevil to, co považoval za klíč k léčbě.

Vrátil se ke svému učiteli, podělil se s ním o své poznatky a oba pak meditovali. Během této meditace dostal doktor Usui vnuknutí, že má navštívit posvátnou horu Kurijama poblíž Kjóta, zdržet se na ní dvacet jedna dní a postít se, aby došel osvícení. Doktor Usui poutník z Tokia na se Kurijamu vydal. Na vrcholku hory nalezl místo obrácené k východu. Každé ráno měl vstát před východem slunce a hodit jeden z jedenadvaceti kamenů, které donesl na své meditační místo. Každý den se postil a meditoval, a když se jedenadvacátého dne probudil, téměř neviděl ani na svou ruku nataženou před obličejem. Jakoby před rozbřeskem neproniklo z nebes ani trochu světla.

Doktor Usui našel meditační místo a poslední z kamenů. Předtím, než ho hodil z hory, pomodlil se. Požádal Boha o potvrzení svých objevů a o osvícení a radu, jak je použít. Jakmile odhodil z hory poslední kámen, daleko na východě se objevilo světlo. Jak se k němu blížilo, stále se rozjasňovalo. Vyděsil se a chtěl utéct, ale uslyšel vnitřní hlas, který mu říkal: „Hledal jsi jednadvacet let. Postil ses a meditoval jedenadvacet dní. Modlil ses a prosil o osvícení a teď bys chtěl utíkat?“ Uklidnil se tedy a odpověděl: „Ne. Je-li to světlo určeno pro mě, přijmu osvícení.“ Poté se světlo rozzářilo ještě silněji a jemu se zdálo, že umřel a dostal se do nebes, protože ještě nikdy nezažil takový pocit euforie. Kam dohlédl, všude se rozpínala obrovská pestrobarevná duha, z níž vyplouvaly zlaté, bílé, modré a fialové kruhy. V každém kruhu byl holografický znak sanskrtu, se kterým se seznámil ve spisech tibetských buddhistů. Pak uslyšel hlas, který řekl: „Zde je klíč k léčbě. Nauč se tyto znaky, zapamatuj si je a nedovol, aby byly zapomenuty!“ A sám sebe slyšel prohlásit: „Zapamatuji si je a nepřipustím, aby se ztratily.“ Když procitl, zjistil, že je stále na Zemi.

Nadšený a plný nových sil se vydal na cestu. Zamířil za svým zenovým učitelem a chtěl mu vyprávět o tom, co prožil. Jak spěchal, narazil si při chůzi nohu, a když si chtěl krvavou ránu ošetřit, bolest i krvácení rychle ustaly. Jakoby se něco stalo s jeho rukama, byly celé rozpálené. Když si zahojil nohu, sestoupil z hory a zastavil se v hostinci pro poutníky. Jídlo mu přinesla mladá Japonka s ovázanou hlavou a bradou. Usui se zeptal, co se jí stalo, a ona odpověděla, že ji hrozně bolí zub. Nabídl se, že se pokusí ji vyléčit a ona ochotně souhlasila. Přiložil jí ruce na bradu a temeno hlavy. Během několika minut bolest ustoupila a otok se zmenšil. Když doktor Usui dojedl, chtěl zaplatit, ale hostinský řekl: „Děkuji vám, pane mnichu, ale nemohu přijmout peníze. Vyléčil jste moji dceru a já nemám peníze, abych vám tuto službu mohl zaplatit. Přijměte, prosím, jídlo výměnou za službu, kterou jste pro nás udělal.“

Když Usui dalšího dne dorazil do Tokia, navštívil svého učitele a vyprávěl mu o všem, co se mu přihodilo. Žádal ho o radu, ptal se, jak má naložit s návodem, který dostal, a jak používat a rozvíjet léčebnou energii. Mnich mu opět doporučil meditaci a další vnuknutí Usuiho dovedlo do Tokijského království žebráků. V této části města žili chudí, kteří byli poddaní svého vlastního žebráckého krále. Doktor ho vyhledal a požádal o dovolení léčit zdejší nemocné. Král mu svolení dal, i když v jeho úspěch nevěřil. Doktor Usui byl velice ukázněný a vytrvalý. V království žebráků pracoval sedm let, od rána do večera léčil mladé i staré a mnoho lidí se mu podařilo uzdravit. Jednoho dne však náhodou potkal mladého žebráka, který mu připadal povědomý. Zeptal se ho, zda se snad neznají a mladík řekl: „Jistěže vás znám. Jsem jeden z prvních chudáků, které jste vyléčil.“ Doktor Usui se podivil: „Vyléčil jsem tě, a přitom jsi zůstal žebrákem?“ „Ano. Udělal jsem, jak jste mi řekl;“ odpověděl muž. „V chrámu jsem přijal jméno a vstoupil jsem do společnosti. Sehnal jsem dokonce práci a oženil jsem se. Ale nakonec jsem neunesl rostoucí zodpovědnost. Rozhodl jsem se, že budu raději žebrákem. Tak nemusím zodpovídat ani sám za sebe.“

Doktor Usui se otočil a odešel, aniž by rozhovor ukončil. Šel do svého pokoje, sbalil si svoje věci a království žebráků opustil. Když se vrátil do kláštera, učitelé, kteří ho vítali u Kurijamy, ho opět přijali a svěřili mu základní poznatek o léčení ducha a odpovědnosti pacienta v léčebném procesu. Doktor Usui si uvědomil, že když léčil tělo, a ne ducha, dělal vlastně pravý opak toho, co buddhisté. Naučil se od svých učitelů pěti duchovním zásadám reiki, jež velice ovlivnily jeho další léčitelskou aktivitu. Zjistil, že když dříve nežádal od pacienta, aby také na sebe převzal zodpovědnost, nedocházelo při poskytování pomoci k výměně energie. Naučil se, že je důležité kromě fyzického aspektu reiki také zahrnout její duchovní část. Pochopil, že bude-li sám žít podle zjevených duchovních zásad, změní se tím nejenom jeho život, ale i způsob léčby nemocných. Že totiž sama změna jeho duchovního života ovlivní kvalitu jeho energetického pole, a tím i léčbu.

Reiki vychází ze srdce. Jenom srdcem můžeme poznat život v jeho plodnosti. Srdce je bránou pro lásku. Pro lásku k sobě samému, ke Kristovi a skrze něho k Bohu. Proudí jím láska ke všemu, co Bůh stvořil. Tato záplava boží lásky nám umožňuje milovat své bližní a vůbec poznat, co opravdová neomezená láska je. Doktor Usui vyučoval reiki na japonských ostrovech až do roku 1893, kdy zemřel. V letech 1850 – 1893 kolem sebe shromáždil šestnáct dalších učitelů reiki. Jedním z nich byl doktor Chudžiro Hajaši, kterého pověřil uchováním tradice školy. Hajaši pak založil první reiki kliniku v Tokiu. Když propukla druhá světová válka, naučil tuto techniku i dvě ženy, protože předpokládal, že většina mužů bude muset bojovat a riskovat své životy.

Předvídavost doktora Hajašiho se ukázala správná. Obě ženy válku přežily. První z nich, Hawajo Takata, se narodila na Havajských ostrovech v roce 1900. Byla dcerou japonských rodičů, ale občankou Spojených států. Trpěla řadou chronických chorob a její cesta ji dovedla až do Japonska, kde se seznámila s doktorem Hajašim. Ten jí pomocí reiki navrátil zdraví a poté se rozhodl naučit jí této metodě. Působila na Havaji. Roku 1938 se stala Mistrem Reiki a v roce 1941 se stala nástupcem Velkého mistra. Ve věku 70 let začala připravovat Mistry Reiki. 12. prosince 1980 odešla z tohoto světa. Dnes je na světě mnoho Mistrů Reiki a povědomí o reiki se dále rozšiřuje. Mnoho Mistrů Reiki doplnilo metody reiki pomocí své vlastní specializace. Věří, že posílí přípravu svých studentů předáním esoterického, metafyzického, duchovního a holistického vzdělání. Měli bychom pamatovat, že uzdravení vychází z nekonečného Božského zdroje. Lidstvo je tvořivý nástroj vesmíru, kterým Bůh přináší svoji inspiraci pro mír a soudržnost. Vrcholné dobro začíná duchovní stránkou člověka, který byl otevřen neomezené Boží lásce. Takový člověk pak přebírá zodpovědnost za své životní volby a je obdařen silou k vlastnímu léčení.